vikingové
Běžný život vikingů
Vikingové byli nejen válečníci, ale také zemědělci, pastevci a řemeslníci. Pěstovali oves a ječmen někdy i žito a pšenici. Živili se stravou rostlinného původu např. ořechy a různými druhy planého ovoce. Většinou se vše pojídalo v podobě kaše, ale podstatnou složku jídelníčku tvořilo maso (hovězí, vepřové, skopové, zvěřina, tulení a rybí např. lososí nebo sledí) a chléb. Krávy chovali i kvůli mléku ze kterého uměli udělat máslo a tvaroh. Stejně tak chovali i ovce, ze kterých navíc získávali i vlnu. Kvůli vejcím chovali slepice, ale běžně se sbírala vejce z hnízd ptáků.
Vykopávky z poslední doby, provedené ve městech a tržištích z vikingské doby poskytly obrovské množství důkazů o řemeslech. Nalezly se zbytky z výroby každodenních i luxusních předmětů z jantaru, kostí, parohů, dřeva, železa, bronzu a vzácných kovů.
Vikingové přes zimu spravovali nástroje, zpracovávali kůži a kožešiny a také tkali. Na jaře pak muži s tímto zbožím vyráželi za obchodem. V hospodářství zůstávaly pouze ženy, děti, starci a otroci. Vdaná žena měla povinnost pečovat o domácnost a v nepřítomnosti muže byla hlavou rodiny. Také vařila, třeba pivo, které vikingové hojně pili, a prala. Mýdlo ještě neexistovalo - pralo se v čpavkovém roztoku nebo v kravské moči.
Hygiena
Na hygienu Vikingů jsou rozdílné názory. Podle některých Vikingové moc na čistotu nedbali. Naproti tomu s hygienou je dokonce spojeno severské jméno, označující sobotu - je to laugardagr, den koupele. Vikingové, žijící v Anglii, si prý česali vlasy, koupali se v sobotu a měnili často šatstvo, aby snáze překonali cudnost žen a podařilo se jim získat za milenky i dcery šlechticů.
Do boje
Vikingové nenosili žádnou uniformu tak, jako je tomu v dnešních armádách. Každý viking si musel svou výstroj zajistit sám. Většina vikingských válečníků si mohla dovolit jen obyčejné zbraně a kožené brnění. To bylo navrženo tak, aby při boji nepřekáželo a umožňovalo snadný pohyb. Současně chránilo bojovníka proti ranám nepřítele a šípům. Bohatší vikingové měli bohatě zdobené meče a kvalitní drátěná brnění. Ta byla ovšem těžká a jejich výroba trvala dlouho.
Typický vikingský válečník nosil krátký kožený kabát, který byl teplý a tuhý. Pod ním měl oblečenu vlněnou nebo lněnou tuniku, velmi často zdobenou. Na nohou měl vlněné ponožky a boty z kozí nebo telecí kůže. Pro štěstí nosili na krku řetízek s Thorovým kladivem.
Oblečení vikingů
Bylo přizpůsobeno jeho použití a pohodlí a daleko méně k současné módě. Protože skandinávské podnebí je chladné, bylo oblečení teplé, většinou vlněné nebo lněné. Vikingové měli rádi pestré barvy a často jimi své oblečení zdobili. Barviva na látky byla přírodní a získávala se z rostlin.
Každá vikingská žena měla doma nástroje pro výrobu látek. Protože výroba každého kusu oblečení byla časově velmi náročná, byl výsledný kus velmi jednoduchý
Vikingové se často vraceli ze svých cest s nákladem vlny a hedvábí. Hedvábí bylo ovšem velmi drahé a tak si jej mohli dovolit pouze bohatí jedinci.
Ženy nosily lněné šaty na kterých měly zástěru. Ta chránila šaty před ušpiněním a také se do ní daly často používané předměty např. nůž. Drobné předměty se také uvozovaly kolem zápěstí protože šaty neměly žádné kapsy. Na hlavě nosily šátek který byl u krku uvázán a opatřen broží.
Postavení a práva žen ve vikingské společnosti
Vikingské ženy neměly ve společnosti zrovna nízké postavení, protože se musely téměř samy starat o chod hospodářství. Od nepaměti se skandinávské ženy účastnily všech slavností a obřadů, bojových cvičení, hostin a oslav. Směly volně vycházet, cestovat, přijímat mužské návštěvy. Dcery vítaly v norských domech hosty přípitkem na jejich zdraví a podávaly jim přes oheň roh. Severské ženy nepoznaly nikdy nesvobodu a závislost, které byly běžné jinde ve světě. Na severu byla žena ozdobou mužské společnosti. Měla vliv na mnohá jednání.
Otcové střežili čest svých dcer jako svou vlastní. Byli citliví na vše, co by mohlo jejich pověst poškodit. Žena mnohem volněji rozhodovala o věcech svých citů, o věcech lásky a vztahu k mužům.
Muži často umírali pro přízeň krásných žen, ale byla to vzpruha v boji a pobídka k velkým činům. Přízeň ženy jako odměna za statečnost je nejčastějším motivem norských hrdinných zpěvů.
Za určitých okolností se mohla žena dát rozvést. Řekla před svědky, že se rozvádí a to bylo vše. Muž měl stejná právo, ale musel ženě vrátit věno.
Podle starých zákonů byl ze země vykázán ten, kdo políbil dívku proti její vůli. Stalo-li se tak se souhlasem děvčete mohl být přesto potrestán pokutou ve výši tří marek, trvali-li na tom její rodiče.
Role dětí byla také důležitá. Dívky pomáhaly pomáhaly matce, učily se šít, prát, vařit a syny zase vychovávali jejich otcové - učili je bojovat a obstarávat potravu.